dennicek

Deníček

16.7.2002 – „OVIR“

„Hurá do hor!“ – tento nadšený výkřik jsme museli ještě o jeden den přesunout, protože nám chyběla registrace na úřadě „OVIR“, pro kterou jsme se museli vrátit do 60 km vzdáleného TYRNAUZ. Autobus jezdí z Těrskol tímto směrem pouze jedenkrát za den, plus minus autobus v 8.30 od obchůdku v této vesničce. Cesta stojí asi 30 RUR/os. a trvá asi 1 hodinu, s agresivní jízdou zdejších horkokrevných řidičů je o zážitky postaráno...OVIR se nachází na jakémsi náměstí s „velkou hlavou Lenina“ (jak jinak) u hlavní silnice. Díky dobré znalosti ruštiny Jurka z Polska jsme dopadli až nebývale dobře. Zaplatili jsme pouze oficiální poplatek 50 RUR/os. a úplatky se nekonaly... (na OVIRu dostanete šek, který jdete zaplatiti do banky, odkud s potvrzením se vrátíte na OVIR, kde absolvujete pohovor s náčelnicí...hu, drsná ženská:-) ). Zbytek dne jsme „aklimatizovali“ a řešili Mariánovy urologické potíže, naštěstí bez nutnosti chirurgického zákroku :-).

17.7.2002 – „ČEGET“

Podlehli jsme masovým tendencím a vypravili jsme se na aklimatizační vrchol Čeget-Karabashi (3640 m.n.m.).Navzdory mým předpokladům se žádné procese na vrchol nekonaly, potkali jsme pouze pohraničníky (když si odmyslím pár alpinistek v lodičkách na lanovce). Vycházeli jsme z Azau, kde jsme si nechali za 15 RUR/os. baťohy v kamenném hostinci a nejdřív jsme museli urazit nepříjemné 4 km po asfaltu do Těrskol k hotelu Čeget (zde je mimochodem skvělý trh oblečení např. se svetry vlněnými za 200 RUR). Odtud vede jednoduchá ale fyzicky dosti náročná a monotónní cesta na vrchol, která nám trvala asi 4h. Odměnou byly fotogenické pohledy na Elbrus na jedné a Dongozuron a Nakra-tau na druhé stráně.

18.7.2002 – „NA ELBRUS“

Počasí přálo, my jsme byli hrozně netrpěliví a v hlavě se nám honila pořád jediná myšlenka – dobýt Elbrus. Můj návrh na plnohodnotný výstup už z Azau , včetně všech hald popele a skládek cestou, byl (fakt nevím proč..) zamítnut a tak se jelo lanovkou. Vyjeli jsme na stanici MIR (3500 m), odkud se dá pokračovat dál sedačkovou lanovkou, ale to už je podle nás zbytečné, když se dá krásně brodit půlmetrovým sněhem nahoru...Cena byla v létě 2002 40RUR za etapu lanovky (čili na MIR=2.etapy – 80RUR). Na Miru je klasická ruská skládka kolem budovy, jinak krásné pohledy na hlavní hřeben – musíte být ale Akrobat abyste je vyfotil bez nějakého stožáru či drátu...Z MIRu na PRIUT 11 to trvá asi 3h (dle zdatnosti), jde se nejdřív po štěrku, pak po sněhu kolem obytných „boilerů“ povlovně po obrovském platu plus minus na sever. Vodu na PRIUT 11 není třeba brát, je jí tam dostatek. Cesta je bezproblémová, oživí ji pár skoků přes ledové „potůčky“ a strmý 100 m výšvih těsně před PRIUTEM. Na PRIUTU je zas opět restaurovaná „chata“ (na místě úplně původní), nocleh zde vyjde na 150 RUR/noc, je zde možno uvařit a posedět v relativním teple, ale jen pro ty, kteří si to zaplatí – majitel je docela nevrlý, zbytek lidí vyhazuje do kruté zimy. Jídlo si musíte donést sami, voda se dala v pohodě nabrat. Majitel si tu udělal velký kšeft, za 200 $/os. vás vezme rolbou od "boilerů" az na Pastuchové skály (4600m.)- využijí to hlavně zdejší lyžaři, čímž deklasují Elbrus už úplně do polohy podřadného kopečku, což je smutné...Nad PRIUTEM 11 je skalní hřebínek, kde je pár plácků na spaní – lidé zde spí úplně všude včetně torza vyhořelého PRIUTU 11 (v r. 1998) a také na Pastuchovských skalách, kde se chodí na aklimatizaci. Noc nebyla (alespoň pro mě) moc příjemná, mozek jakoby vůbec „nešel spát“, bylo to jak jít spát po dvojitém kafi.

19.7.2002 – „NA PASTUCHOVSKÉ SKÁLY“

Jak už je zvykem při pokusu o výstup na Elbrus, chodívá se nejdřív aklimatizovat na malý skalnatý výběžek (kupu šutrů) – Pastuchovy (Pastuchovské) skály- asi 4690 m n.m,které leží severně od Priutu 11. Z PRIUTU to vypadá, že je to „za pár“, zde ale platí úplně jiná měřítka, díky obrovským ledovým platům je vše mnohem dál. My jsme dali cestu na "Pastuvchovky" za 2 h a 15 min. – trošku jsme to nemohli rozdýchat a pulsovala nám hlava. Na místě je pár míst na spaní (všechna jsou na sněhu a nechráněná od ostrého větru, který tu bude asi dost znepříjemňovat bivak). Na zpáteční cestě se bavíme pohledem a rozhovorem s lidmi vracejícími se z vrcholu – připadali mi všichni jak po bujaré noční pitce... ještě jsem netušil, že tak dopadneme taky. Na Elbrusu ten den vysela čepička z mraků, což znamená hezké počasí a tak jsme se rozhodli už příští noc vyrazit....

20.7.2002 – „DEN E“

Noc před výstupem na Elbrus jsme zalehli už někdy kolem 19.h, u většiny z nás to byl jen pokus o spánek, osobně jsem byl jedině rád, když „osvoboditel“ zazvonil v 1h ráno. Za svitu měsíčku, se spoustou dalších nadšenců, jsme vyrazili tak kolem 2.30h směr plus mínus 360 stupňů (na sever), nejdřív na Pastuchovy skály. Na svazích Elbrusu to vypadá jako o svatojánské noci, funící světlušky-housenky se předhánějí na širokém sněhovém svahu a vzájemně si svítí do ksychtu. Sníh byl v tu časnou dobu tvrdý, i kondičně to do úrovně Pastuchových skal bylo bez problémů, dali jsme to za 2h. Od té výšky ale pak nastaly problémy (byli jsme nevyspaní, hladoví a ta výška). Cesta je sice jednoduchá – vyšlapaná, navíc značená tyčemi, nějaké větší trhliny byly dokonce označené, ale nás asi dostala nedostatečná aklimatizace. Šlapali jsme z nohy na nohu, sem tam někdo hodil kosu, pauzy byly čím dál častější. Výstup z Pastuchovek do sedla mezi vrcholy (asi 5400m) nám trval 4h. Od "Pastuchovek" se jde nejdřív přímo nahoru směr východní vrchol a po asi 500 m se „stezka“ stáčí směr západ a traverzuje východní vrchol u jeho úpatí a pak ještě 200 m opět směr sever k ruině chatky mezi vrcholy v sedle. Tady jsme byli už se svými silami u konce, ale touha splnit si sen byla silnější a tak jsme vyrazili na poslední asi 2 km martýrium. Horská nemoc už nás ovládala o 106 – těch posledních 200 výškových metrů jsme šli stylem 10 kroků a 5 minut pauza, trvalo nám to na vrchol ještě něco přes 2 h, no teda nic moc výkon, ale o to tady vůbec nešlo. Nahoře samozřejmě vichřice, na romantické kochání nebyla chuť a tak jsme vyrazili vstříc dalšímu hororu – sestupu. Jakmile jsme sestoupili pár výškových metrů, začaly nám praskat kebule, navíc v rozbředlém odpoledním sněhu jsem ze sebe vyrazili zbytek sil a za 3-4 h dorazili úplně vyřízení zpátky na PRIUT 11. Byli jsme mrtví, ale šťastní jako nikdy! V tom fyzickém vypětí jsme ale zapomněli namazat si ksycht a tak jsme dopadli jak malomocní, ale potěšilo nás, že Poláci, kteří se mazali 60-kou krémem, dopadli stejně.

21.7.2002 – „SESTUP“

Vstávali jsme až někdy v 9h, sestoupili jsme stejnou cestou dolů, pod lanovkou až na Azau. Především v dolních partiích, kde už není sníh, je cesta hodně prašná a nepříjemná – samý popel a štěrk. Poslední stupeň lanovky byl Krzysztof nucen sjet za 40 RUR, protože si na Elbrusu podvrtl kotník. V Azau v ledovém pramínku jsme se po pár dnech poprvé umyli a večer pak si uvařili ve „velkém stylu“ na ohni plnohodnotnou večeři a rozloučili jsme se s kamarády z Polska.

22.7.2002 – „ROMAN STANĚK ŽIJE“

V Azau jsme vstali již v 6.00h, stejně jsme to ale ty 3 km na autobus nestihli a ten nám odjel (je to jediný autobus za den v 8.30). Stopovat jako u nás se tady vlastně nedá, každý si rád tady hraje na taxi – nám nabízeli za cestu do usedlosti Elbrusu (12 km) asi 250 RUR, nakonec se nám poštěstilo a zastavila nám maršrutka s Estonci. Řidič už byl tak v balíku, že se po odehrání "povinné" role uraženého, rozhodl nás vzít za 60 RUR všechny těch 12 km. Když jsme v Elbrusu u křižovatky do Adyl-su vyskočili z minibusu, tak jsme byli mile překvapeni – potkali jsme skupinku Romana Staňka a jeho kamarádů, o kterých jsme věděli, že ve stejném čase plánují taky stejnou expedici, ale ani náhodou jsme netušili, že se v těch nekonečných končinách Kavkazu potkáme..., svět je malý.... Bylo velmi milé slyšet jazyk, kterému rozumíme, navíc jsme získali spoustu cenných informací, jelikož „Staňkovci“ se akorát vrátili z míst, kam jsme měli namířeno. Pak jsme nakoupili (obchod – „MAGAZYN“ je u hlavní silnice směr Tyrnauz) a rozhodli jsme se, že si najdeme jakýsi startovací bod, pro příští dny, kdy jsme plánovali trek údolím IRIK a přechod sedlem TĚRSKOL do údolí Těrskol. Vstup do údolí Irik je z usedlosti Elbrus, přímo za těmi nádhernými paneláky na severním okraji. Za garážemi vede cesta nahoru přes most, pod sloupem vysokého vedení a po překonání asi 500 m úvodního skalního stupně, jsme se ocitli na loučce s minerálním pramenem (ten je asi 50 m níž po svahu od stezky), kde jsme se utábořili.Večer jsme byli pozváni na družbu turisty z Krasnodaru,kde jsme poprvé ochutnali řečený 96 stupňový "SPIRIT" alias téměř absolutní alkohol, který nám vypálil brouka na 14 dnů napřed.

23.7.2002 – „IRIK“

Další den se nám plány o pohodovém treku údolím Irik začaly rozplývat – dopoledne prší a mlha zahalila hory. Vyrazili jsme až kolem 14.h – z loučky nejdřív 30 minut strmě nahoru až na rovinatou část údolí, která se pak táhne několik hodin. Retrospektivně musím říct, že to bylo nejkrásnější údolí, jaké jsem na Kavkaze viděl – statné borovice, tisíce potůčků, těch květin a nikde nikdo... Asi po 2-3 h chůze od narovnání údolí se dojde na polanu, kde stezka nejdřív křižuje potok ČAT (který dělá napravo krásný vodopád) a pak se řeka Irik(vlevo) spojuje s říčkou Irik-čat (vpravo). Zde stojí pastevecký koš. Vyměnili jsme cigarety MDM, které jsme měli ještě z Rumunska a 20 RUR za 2 kg perfektního sýra – konečně rozptýlení oproti konzervám. Táboříme na pohádkové loučce na pravém břehu Irik, nedaleko od koše. Na večer se trhají mraky a vypadá to slibně...

24.7.2002 – „IRIK“ – putování pokračuje

......ale ráno je opět hnusně, celou noc pršelo, Marian ve 3 ráno páchal hygiénu (....). Po chvilce přestává pršet, a tak vyrážíme od koše dál směrem na ledovec, po překonání říčky Irik-Čat pokračujeme po velmi zajímavé moréně, která vypadá jakoby ji někdo uměle nasypal, později se cesta rozšiřuje v rozlehlé travnaté „plató“ protkané sítí potůčků. Z protilehlého svahu na nás mává pastýř – my jen doufáme, že je to výraz nadšení a ne zkouření se z našich cigaret...Asi po jedné a půl hodině přicházíme ke splazu ledovce Irik. Zde se situace trochu komplikuje – na pravé straně došlo nedávno k masivnímu sesuvu půdy a tak na ledovec vůbec není lehké nalézt. Musíme se vrátit zpět asi 200 m a po sněhovém mostě přejít na druhou stranu řeky Irik – ale v mezičase začíná pršet a tak tam jak idioti stojíme hodinu na dešti a čekáme v naději, že se situace zlepší. Díváme se, jak se nám sedlo Těrskol ztrácí v mlze a s ním skupinka ruských bláznů, kteří to v tom počasí šli zkusit... Stavíme stany a čekáme na lepší počasí...

25.7.2002 – „SESTUP“

Ráno to vypadá jako dvě rána předtím. Přechod do údolí Těrskol se nekoná – no nevadí, jsme rádi, že jsme viděli nádherné údolí Irik. Balíme a za 3 h rychlým tempem scházíme do usedlosti Elbrus.Děláme dlouho očekávanou žranici ve zdejší autobusové stanici, po tom, co jsme skoupili obchod. Pak se stavujeme do hospy na odbočce do Adyl-su – je stylová a levná – dáváme si placky (15 RUR), čaj (7), pivo (15), mají tu i STAROPRAMEN za 35 RUR! Nálada ožila, počasí už nás tak netrápí. Na ruských „restauracích“ je zajímavé, že vše co si chcete dát v průběhu večera si musíte objednat na začátku, protože pak se už nikoho nedovoláte. Asi v 17 h vycházíme směr Adyl-su, asi za 1h se doplazíme s báglama do AC Schelda. Zde si prožívají jakousi nucenou dovolenou lidé(hlavně ženy a děti) z Čečenska, nic proti nim, ale nějak jsme se tu necítili ve své kůži...Takže jsme pokračovali dál – asi po 20 min. se objevuje za zatáčkou AC Elbrus – zde po konfliktu s aktivní svazačkou také místo na spaní nenacházíme. Už bylo asi 20 hodin a tak jsme znervózněli a ochotně přistoupili na radu nějakých turistů- štracháme se ještě 50 minut do kopce až do kempu Jantugan. Zde vedle zdevastovaného bývalého hotelu stojí na druhé straně řeky Adyl-su vskutku internacionální stanový tábor Jantugan. Zde úplně mrtví pro dnes končíme.

26.7.2002 – „BŽEDUCH“

Ráno vypadá počasí stejně jako minulé dny. Michal s Marianem mají už toho počasí plné zuby a tak zůstávají v kempu a výpravu na ledovec Kaškataš a horu Bžeduch podnikám jenom s Krzysztofem. Nejdřív to vypadá jako hodně hloupý nápad, v průběhu dne se však mlhy ztrácejí a nakonec to byl skvělý výstup. Vychází se z horní části kempu přímo nahoru lesem strmým výšlapem a pak se postupuje po malém hřebínku travnaté morény až na plochou část morény led. Kaškataš. Asi po 2h docházíme k ledovci, oskar už nás v tu dobu praží a naskýtají se krásné pohledy na Ullukaru a Bžeduch před námi a Elbrus za zády na severu. Asi za další hodinu začínáme stoupat strmou část ledovce Kaškataš – hrajeme hru: „slalom mezi trhlinama“, některé jsou „že by se do nich vlezl kamion“. Postupně se již navázáni dostáváme na plató ledovce Kaškataš (asi za 1 a půl h od začátku strmé části). Nacházíme se ve výšce asi 3800 m. Bžeduch se tyčí nad námi a na vrchol to odhadujeme na 1 a půl h. Jenomže se kazí rapidně počasí a tak se rozhodujeme pro sestup. Cestou nás dostihl slejvák, dost promoklí docházíme do kempu asi za 3h (z plata). Pak zase začíná lít, stejně jako minulé 4 dny....prý nějaká cyklóna nebo co..

27.7.2002 – „SCHELDA“

Ráno jsme si přivstali, protože to má být, dle vyprávění, na ledovec Schelda pod Ušbinský ledopád, náročná celodenní výprava. Scházíme asi 40 min. z tábora Jantugan k AC Schelda, pak skrz pozemek tábora nahoru lesem – cesta je pohodová s hezkými pohledy na hřeben Scheldy a ke štaci pohraničníků to trvá asi 1,5h. Zde jsme špatně odbočili a „spestřili“ si tak náš výlet o neuvěřitelnou šesti hodinovou cestu v šutrech morény. Správně by se mělo asi 100 metrů za stanicí hraničářů odbočit vlevo (po směru výstupu) a překonat řeku Scheldu po velmi kuriózním mostě (což je zážitek sám o sobě) a pak pokračovat po pravém břehu až ke splazu ledovce, kde pak snadno nastoupáte na plochou část morény. Nám se to bohužel nepovedlo, jelikož jsme se ocitli na druhé straně řeky Scheldy – takže nám nezbylo nic jiného než vystoupit na morénu po krkolomném lavinovém svahu a pak pokračovat asi 4h po moréně v šutrech a balvanech, kde cestička nikdy nebyla ani nikdy nebude. Asi za 4 hodiny jsme se dostali (po stočení se ledovce na jih) až pod Ušbinský ledopád, kde už zdálky kraluje „kavkazský Matterhorn“ – Pik Ščurovskyj, vedle něj též Čatyn a cestou hřeben Scheldy – skvělý zážitek, za tu námahu to stojí! Zpátky jsme konečně šli cestou, kterou se normálně chodí – že by byla o moc lepší se nedá říct, ale šutrů je tu o poznání míň. Ke konci výletu nás čekalo ještě dvojí zpestření – nejdřív se nám nabídli s pomocí holka a kluk, kteří tábořili u řeky, že nám prý ukážou nejlepší místo pro „přebrodění“ řeky – byl to fakt ruský styl – skok o tyči přes tu největší peřej. Mokří až za ušima jsme poděkovali a ani ne za 20 minut jsme se bavili ještě lépe – čekal nás již zmíněný můstek přes řeku Scheldu, atrakce à la „Indiana Jones“, který jsme překonali v pozici „pos… kočky“, jelikož prkýnka byla shnilá. V kempu Jantugan jsme byli až někdy kolem 21.h, úplně mrtví a navíc jsme zjistili, že už zase nemůžeme poslat vystrašeným rodičům zprávu, a tak se rozhodlo, že další den bude „odpočinkový“.

28.7.2002 – „TREK DO MAGAZYNU A ZJELONAJA GASTINICA“

Krzysztof s Marianem si vegetili v kempu, já s Michalem jsme si udělali výlet do vesničky Elbrus (z Jantugan asi 2h), jehož hlavním cílem bylo navázat spojení s domovem. Zde jsme zjistili, že jsme to šli zbytečně a tak jsme aspoň nakoupili, udělali si malý výlet po vesnici a vrátili se zpátky do Jantuganu. (V Elbrusu je zajímavý horolezecký hřbitov a také se dá možná prohlédnout i mešitu). V podvečer jsme pokračovali z kempu Jantugan dál údolím Adyl-su do „Zeleného hostince“ – poslední horolezecké bašty v údolí Adyl-su (je to vlastně jen velká travnatá louka, opodál je jezero). Cesta je jednoduchá – z Jantugan cestou vzhůru asi 1 a 3/4h, většinou mírným stoupáním s jednou základnou hraničářů. Zde potkáváme kamarády z Běloruska, kteří nám radí, jak na zamýšlený přechod...

29.7.2002 – „GUMAČI“

To zas byl jednou den plný „výborných“ nápadů. Rozhodli jsme se udělat přechod z údolí Adyl-su do údolí Adyr-su přes sedlo Gumači s případným výstupem na vrchol. Vycházíme v 7.15 ze "Zeleného hostince" po suťovým hřebínku po pravé straně údolí , fotíme jako žhaví – pohledy jsou parádní. Asi po 1 a půl hodině nazouváme mačky a pokračujeme po ledovci Jankuat ve směru skal Aristova. Na platu ledovce odbočíme vlevo a asi po 200 metrech rovinky docházíme k poslednímu asi 100 m vysokému strmému výšvihu, ze kterého teče potůček – to je sedlo Gumači. Ze "Zeleného Hostince" nám to sem trvalo 3,5h. Pak se rveme s těmi almarami nahoru sněhem, skálou, zuby nehty asi 1h až do sedla. Je to spíš místy již lezení – s 30kg batohy vřele doporučujeme. Vsedle kromě krásných výhledů se dá nouzově bivakovat (na sněhu). Cesta na vrchol Gumači se táhne nejdřív po širokém ale strmém svahu až na jakýsi předvrchol a pak po „hřebínku jako břitva“ ještě 80m na vrchol. Zde nás trošku zaskočil ten nával lidí, na Kavkaze jinak neobvyklý. Míjet se s 20 lidmi na cca 20cm „chodníčku“ jsme nechtěli a tak se na vrchol dostali jen Michal s Marianem až davy pominuly. Bez baťohů (které jsme se ale neodvážili nechat jenom tak – šli jsme na střídačku) to trvá asi 40 minut tam a 15 minut zpátky do sedla. Ze sedla jsme pokračovali po ledovci Gumači do údolí Adyr-su – cesta je v klidu, byli jsme sice navázáni, ale trhlin je tam málo. Sestup až do tábora ULLUTAU nám trval asi 3h, ke konci jsme už hezky pletli nohama... V táboře padlo to osudné rozhodnutí – dojít ještě týž den (bylo 17h) až do ústí údolí ke známé „lanovce pro auta“ (je to 12km!). Je to mírný sestup po „automobilové“ cestě, ale po hodině nám začalo pršet, pak lít. Marian s odřenýma nohama zůstal někde pozadu. Po chvíli se mi podařilo zastavit vojenský Kamaz – domluvit se neumím, takže jsem stihl tak tak naskočit, po pár metrech se přidal i Krzysztof s Michalem, ale nějak jsme zapomněli na Mariana, který chudák zůstal nenávratně někde ztracen za námi – a jízda smrti začala! Nedá se to vůbec popsat, cítil jsem se jako ponožky v prázdné pračce, vymlátil z nás, co se dalo, ale bylo to zadarmo a nejšílenější stop v mém životě... Pořád jsme si říkali, že už přece musí být konec, ale on jel a jel... a ta představa, že to Marian šlape pěšky...a co nám pak udělá... Asi za 30 min. nás vyhodil u lanovky v Adyr-su a po 30 min. došel namíchnutý (právem) Marian, a tak jsme měli o zábavu postaráno (ve stanu bylo ticho jako manželské hádce) ... Těsně před lanovkou je hezká loučka na spaní.

30.7.2002 – „PŘESUN DO BEZINGI“

Ráno jsme sestoupili asi 300 rezavých schodů vedle lanovky pro auta až k autobusové zastávce (cestou je stanice hraničníků) ve Vierchnij Baksan. V 9.15 měl jet jediný autobus za den do Nalčíku (státní = levný). Zkoušeli jsme stopa, jestli něco nekápne zadara, nakonec jsme stopli aktivního důchodce v žigulíku a usmlouvali jsme to s ním na 400 RUR/auto do Nalčíku. Bylo to bývalý profesionální řidič, takže to vysvětlovalo jeho Schumacherovské sklony – 80 km/h do pravoúhlé zatáčky a podobně. Zavezl nás až na ulici Čajkovského, odkud vyjíždí taxíky do Bezingi – zde jsme se dozvěděli, že si musíme zaplatit celé auto za 50 USD, což jsme samozřejmě odmítli. Děda chytře ihned využil situace a nabídl se, že nás odveze až do Bezingi za 800 RUR/auto – takže celá cesta Baksan-Bezingi nás vyšla na 1200 RUR/4 osoby (dnes už víme, že jsme to docela přeplatili – dá se jet státním autobusem). Musím ale uznat, že děda byl moc milý a aktivní – zajel s námi do banky, pak nám ukázal, kde a jak se nakupuje v Rusku (pardon: v Kabardino-Balkarii): trh v Nalčíku velikosti Ruzyňského letiště jsme prolítli v závratném tempu a zastavili se až tehdy, když okurky stály 1 kg =1 RUR a meloun = 2 RUR apod. Pak nás ještě vzal na poštu, kde jsme za 80 Kč/3 min. uklidnili zdrásané nervy rodičů, protože mobilní siť už týden „NIEROBOTAJEŤ“. Děda nás přece jenom škaredě namíchl, když nás vysadil už ve vesničce Bezingi, odkud je to do slíbeného ALPLAGRU Bezingi ještě asi 20 km. Sbalil prachy a odjel. Hned na to přispěchal místní podnikavý borec a nabídl nám, že nás sveze do lágru za 1000 RUR/auto – to mě trochu rozezlilo a vysvětlil jsem mu, že za ty prachy bych tam ani neletěl.... Pak jsme si ještě udělali piknik u stodoly za vesničkou a zkoušeli jsme zdejší kulinářské skvosty nakoupené na trhu. V 15 h jsme vyrazili a šlapali údolím „Grand canyon“ (jak jsme si ho pro podobnost a krásu nazvali) ještě 3 h, kdy začalo pršet a tak jsme se provokativně utábořili u tabule „zapovědník“ (celou cestu je spousta míst na spaní).

31.7.2002 – „DO ALPLAGRU“

Potom, co jsme po několika dnech poprvé spáchali hygienu, pokračovali jsme v putování. Celou dobu jsem si připadal, že jsme první blázni, kteří tu cestu jdou pěšky. I původní plány stopování ztroskotaly – za celý den nás minuly asi 4 auta. Asi za 3 hod jsme dorazili do AC Bezingi, takže se dá říct, že těch 20 km se dá ujít s almarami za 6 hod. V kempu si nás odchytil „direktor“ a poslal za místní šamankou – ubytovatelkou, která po dlouhých výpočtech z nás vyrazila dost nesmyslnou sumu (noc zde normálně stojí 1 USD/osobu). V kempu jsme zažili věc, kterou nikdo z nás nečekal – po 20 dnech jsem najednou cítil jak mě voda zahřívá...ano, byla to teplá sprcha! Večer nám ke spokojenosti přispěla další příhoda – šel jsem se s Krzysztofem zeptat, jestli se nedá v jídelně něco koupit k jídlu – vypadali jsme asi hodně ztrápeně, protože nám kuchařky začaly nosit zbytky od večeře, ale jaké zbytky! Pohankovou kaši, perníček atd. i polévku klukům jsme dostali – přežrali jsme se solidně, Krzysztof ještě 2 hod funěl a držel se za břicho....

1.8.2002 – „BEZINGI WALL“

Čekali jsme pořádný trek a to se nám i splnilo. Cílem je dojít co nejdál údolím ledovce Bezingi až pod slavnou Bezingskou stěnu. Z tábora stoupáme nejdřív po travnatém hřebínku po levé straně morény ledovce až k bivakovací chatce (koš) na malé louce (z tábora to trvá cca 2 h). Koš je vskutku, na zdejší poměry, čistě a funkčně vybaven. Od něj pak pokračujeme dolů brutálním svahem asi 60 m na morénu ledovce, kde už pak cesta velmi připomíná trek po ledovci Schelda... V místě, kde ledovec zatáčí doleva, teče po levém svahu (ve směru pochodu) potůček s vodopádem. Zde je třeba traverzovat ledovec a vystoupit na kopec, z kterého potok pramení. Cestou jsme překonali pár ledových trhlin a jeden vodopád bez můstku – byla to zábava. V pozadí se rýsovaly vrcholy známých vrcholů jako Gestola a Shkhara. Potom, co jsme vystoupili nad ohyb ledovce, naskytly se ještě působivější pohledy. Cesta dále pokračuje po suťovém hřebínku a pak po sněhu až do sedla Dykhnauz. Do místa ohybu ledovce nám cesta (od Koše) trvala asi 3,5 h. Pohledy na impozantní Bezingskou stěnu opravdu stojí za tu dřinu na moréně. Brzy se nám ale začalo kazit počasí a tak jsme začali sestupovat, spíš prchat – do tábora jsme to vlastně doběhli za 3,5 h. Večer jsme měli ukrutný hlad a tak jsme zkusili opět trik s kuchařkami – už se netvářily tak ochotně, ale přece jenom jsme se krásně nadlábli. Pak jsme šli zapít povedený den do místní stylové hospůdky, kde při dobře vychlazeném pivu značky TEREK (TEPEK – jak říká Michal...) jsme se shodli, že ten dnešní den (a vlastně celá expedice) nemohl dopadnout lépe.

2.8.2002 – „DO SVIDANIA“

Na ten den jsme původně plánovali výstup na Pik Brno (4110 m), ale po těch 20 dnech nonstop putování po horách se už nikdo nebyl schopen překonat na další výlet a tak jsme se vypravili jen s Michalem, tak na lehko do údolí Mishingi – vlastně se rozloučit s horami..... Došli jsme jen ku splavu ledovce a udělali nějaké fotky s dominantním vrcholem Koshtantau (5145 m). To, že jsme Bezingi jen tak „načali“ zesílilo naši chuť se tady někdy zase vrátit... Po návratu balíme a ve 12 hod vyrážíme dolů do vesnice Bezingi (opět to šlapeme pěšky, ceny za GRUZAVIK se nám zdají příliš vysoké). Za celých 20 km potkáváme jednoho potencionálního stopa, kterého urážíme naší příliš nízkou cenou, a tak nezbývá, než to dojít po svých. Cesta nám utíká a za 3 h se dostáváme až téměř před vesnici. Zde se setkáváme s dojemnou ochotou starého Balkarce, který nás s úsměvem bere čtyři s almarami na vlečku metr krát metr, aby nás po 500 m zase vyložil, když jsme na místě. Rádi slyšíme, že jsme „Charaščo lidi“ a ještě víc nás těší nabídka, ať zas někdy přijedeme... Pak ještě si dáváme trek do magazínu a cestou nám milá Balkarka nalévá litr toho nejlepšího mléka, jaké jsem kdy pil...(a z kterého se Michal bohužel pos....), ale to jsem asi neměl psát...

3.8.2002 – „DOMOJ“

Ráno vstáváme už v 5.30, abychom v klidu stihli „narodnyj“ autobus do Nalčíku v 8.00, což je nejlevnější nám známé spojení (=78 km, 23 RUR). Tento státní autobus jede jenom jednou za den, jinak není samozřejmě problém si najmout taxík, ale je to podstatně dražší. V osm hodin se skutečně připotácel autobus již plný, i když měl začínat právě v Bezingi. Jelikož se tady platí až při výstupu, tak jsme plní nejistoty vkročili do jámy lvové, zaklaply se za námi zbytky dveří a začala jízda smrti. Po letošních povodních je oproti této cestě Karakoram highway sranda, připadalo mi to celé jak v americkém akčním filmu – žlutý Ikarus střihá ve 80 km/h rychlosti pravoúhlé zatáčky nad krkolomným srázem a všichni uvnitř (až na nás) se tváří, že je to nudná rutina. Kolem 10 hod jsme v Nalčíku na AVTOVAKZALE No.1, ale autobus do Minerálních Vod jede samozřejmě z avtovakzalu No.2 (dá se tam zajet MHD č.11 nebo 14 za 2 RUR/os. – jsou to 4 zastávky). Na druhém nádraží se rozpoutalo malé peklo – vtíravě nás otravují taxikáři, které jako ostřílení hoši v klidu setřásáme.Pak se najednou odnikud vynořil místní šerif, prošpikoval mne pohledem jako "Tenkrát na Západě" a prohlásil: „Buděť provierka!“. Zavedl nás nesmlouvavě někde mezi paneláky do kanceláře, kde už seděl ne zcela ve formě usmívající se major. Měli jsme vstupovat po jednom a vybalovat věci – z majora se vyklubal vrchní kapsář – na stůl šly peníze a při nekonečném přepočítávání Marian málem přišel o 20 USD a Krzysztof dodnes pohřešuje 50 RUR. Byl to prostě gangster s velkým „G“, ale byli jsme rádi, že se to obešlo bez úplatků. Po dalších tahanicích s taxikáři nakonec kupujeme lístek do Minerálních Vod za 57 RUR/os., autobusy zde jezdí docela pravidelně (6-7 za den). Jeli jsme to asi 2 h, ale řidič stačil vyměnit defekt a nakoupit. V Min. Vodách se po menších nervech daří koupit za 23 USD/os. lístek na vlak do KIEVA (plackartnyj), který jede ale až další den v 13.36. Kupujeme hory levného jídla na místním trhu a informujeme se o stavu zdejších „restaurací“, když v tom se zjevuje Ilja – námořník z „Yellow submarine“ z Petrohradu (student), který nás zve na pivo. Rádi přijímáme, protože času máme dost. Je s ním sranda – vykládá nám jeden vtip za druhým, ze kterých jsme pochopili tak jeden, ale smějeme se pořád... Děláme klasické srovnání života v Rusku a u nás, nezapomínáme na Čečnu a Lenina... Vše by bylo v pohodě, ale nějak jsme netrefili tu správnou cenovou kategorii hospody – začíná se objevovat dno peněženky, ale je nám trapně říct, že jsme chudí studenti z Čech a nemůžeme si dovolit tolik, co Ilja, jakožto bohatý ruský student J. (kterému to zřejmě nevadí). Kolem půlnoci se přece jenom loučíme a jdeme se před cestou DOMŮ „vyspat“ na nádraží (kde je možno za nějaký ten rubl si pronajmout postel bohužel už si nepamatuji kolik to přesně stojí, ale asi dost protože jsme využili studenou zem v čekárně s vodkou posilněnými ruskými vojáky).L

Poděkování:

Tisíceré díky patří Jarušce Jechové za přepsání tohoto dlouhého a nudného povídání.