Cesta tam

Cesta z Karviné do vesničky Těrskol na úpatí Elbrusu je dlouhá asi 3500 km a my jsme ji různými pozemními dopravními prostředky zajeli za asi 4 dny.

12.7.2002 – „prasátko“

V 6 ráno na nádru v Karviné vyrušili bezdomovce přilepené k radiátoru čtyři blázni s almarama na zádech. Měli jsme nutkání říct u kasy „Nalčík junior pas“, ale nakonec to byly jen Michalovce. Ještě jsme si tajně předvedli, kde máme schované peníze a mohli jsme vyrazit. Rychlík Cheb-Košice měl jako vždy docela solidní zpoždění a tak jsme stihli až další přípoj do Michalovců. Zde jsme absolvovali okružní jízdu městem než jsme dojeli na autobusové nádraží (jede tam MHD 5,6). Na nádru nám sdělil chlápek, že poslední slovenský autobus do Užhorodu už odjel v 12.30 a další jede zítra. Když viděl můj kyselý ksicht, tak se mu nás zželelo a vzpomněl si, že jede ještě ukrajinský autobus, ale na otázku kdy a za kolik, se jen zasmál....A tak jsme vylezli z budovy a hle – červený Ikarus. Cenu jsme usmlouvali na 100 Sk a milý řidič nám sdělil, že se pojede až nakoupí – v autobusu jsme byli my 4 a v klidu bez spěchu jsme si projeli všechny hypermarkety  v Michalovcích a až potom co si  řidič koupil zmrzlinu a vyzkoušel si bermudy se jelo na trh, kde jsme ještě tak asi 1 h čekali než posbírá všechny Ukrajinky, které tady prodávají všelijaké nesmysly. Na ukrajinské hranici jsme poprvé vyzkoušeli, co je to „prověrka“ – vyhnali nás z autobusu a naše batohy si vyzkoušely jízdu RTG-tunelem (bohužel i s filmy...). Na druhé straně už čekala Helga (prac. název...) a hodně ji zajímaly tyčky od stanu (asi jako potenciální bodný nástroj) a hlavně ešus, kdy se Marián marně snažil vysvětlit k čemu ten nástroj slouží...

Až někdy v 18 h jsme byli v Užhorodu – vlak do Charkova odjížděl až ve 23 h, tak jsme v klidu koupili lístky „PLACKARTNYJ“ za 40 HRIV/os. Nebyl to žádný problém, vlastně jako už nikdy. Na Slovensku Hřivny nevyměníte (ani na slovenské hranici), měnili jsme až na ukrajinské hranici. V Užhorodu jsme dali poprvé ukrajinské pivo OBOLON a sledovali jak ruští řidiči soutěží v tom, kdo déle je schopný jezdit po tmě bez světel...Řídi se zde heslem: „Vidět a nebýt viděn...“:-( Vlak měl odjezd – jak už to na východě bývá – úplně přesně a potom, co jsme se rukama a nohama nějak dohodli s „DYŽURNYM“ a zaplatili 6 HRIV za prádlo, tak jsme mrtví padli „do lože klimatizovaného transkontinentálního rychlíku“.

13.7.2002 – „UKRAJINA“

V rychlíku jsme měli 4 místa vedle sebe (resp. nad sebou), což je nesmírná výhoda. Vlak nejdřív projíždí Zakarpatím, což je opravdu překrásná oblast s řadou lidových obydlí, vesniček a zajímavé přírody – náš vlak to tudy frčel v noci, tak jsme viděli PRD, ale nazpátek nám bylo dopřáno... Určitě stojí za zastávku Lvov a Kiev, kde mají nádraží ve stylu „Bahamy“ , za které by se nestyděli ani Švýcaři. Při delších zastávkách vlaku  (každá druhá) jsme propadli „babuškové mánii“ a zkoušeli pirohy, zapíjeli to pivem a vůbec narvali do sebe, co se dalo – obsluha je báječná, vše nám donesou pod nos. Jídla je všude dost, dnes bych si už jídlo do vlaku nebral. Vlak si to frčí nekonečnými pláněmi celý den a další noc – pohled z okna je dokonalá psychoterapie – po čtyřech dnech ve vlaku si připadáte jako dokonalý vládce času, který rozvážíte po těch nekonečných polích a lukách.

14.7.2002 – „DAVAJ ĎENGI ABO VAS VŠETKYCH POSTRELAM!“

V 5 h ráno jsme dojeli do Charkova na minutu přesně, ale naše nadšení vystřídalo zklamání: na Internetu (www.poezda.ru) zjištěné spojení MOSKVA – CHARKOV – NALČIK „ NA UKRAJINU NEZAJEŽDAŤ“. Tento vlak , který měl původně jet v 5.37 do Nalčíku tam skutečně vůbec nebyl nikde ani zaznamenán. Začali jsme zmateně pobíhat po nádraží a shánět nějaké spojení – a to se nám, jelikož trpíme docela velkou jazykovou bariérou – hodně vymstilo. Dostali jsme se do spárů zdejší mafie (jak jsme si to omluvně zdůvodnili), ale ve skutečnosti to beztak byli jen náhodní „podnikavci“, kteří využili situace a hodně si přilepšili ke svému invalidnímu důchodu. Největší chybou bylo, že jsme jim vyklopili kam máme namířeno a co potřebujeme, no a pak se je už nedalo setřást. Přerostlo to v dost drsnou hádku, tahali nás násilím od pokladny a málem padly facky (teda z jejich strany, my jsme měli v kalhotách :-((). Navršovali cenu z minuty na minutu, až jsme podlehli a oni nás oškubali o co se dalo. Zaplatili jsme 31 USD/os. za lístek do Mineralnych Vod , kdežto normální cena za PLACKARTNYJ do M.V. je asi 18 USD – takže trochu rozvahy v jednání a dopadne vám to lépe!

Kolem 20.h jsme dorazili na ruskou hranici, kde nás čekalo nemalé překvapení – celníci nám sdělili, že musíme zaplatit 5 USD/os. jako vstupní poplatek – měli to chytře vymyšlený svině, vzali si Mariána bokem a tam s ním vše vyjednávali (po tom, co si vzali naše pasy) a tak nám nezbylo nic jiného, než zase otevřít peněženku. Ptali jsme se pak jiných – nikdo kromě nás takto celníkům nepřispěl, tak nevím, že by to bylo tím KSiCHTEM??

15.7.2002 – „BYROKRACJA PA RUSKY“

Asi v 8.30 jsme dojeli do Mineralnych Vod, už ve vlaku jsme se domluvili se skupinkou horolezců z Běloruska, že nás vezmou do své „maršrutky“ za 275 RUR/os. až do Těrskol – tehdy jsme byli rádi za takové řešení, ale teď už víme, že nejlevnější a nejzajímavější varianta je jet státním autobusem do Nalčíku a pak dalším do Těrskol. V Nalčíku je třeba vyřídit povolení ke vstupu do pohraničních oblastí – vyřizují to „Pohraničníci“ na Kabardinské ulici (je to asi 1 km od AVTOVAKZALU # 1). Vyřizování bylo opravdu jen pro silné nervy, čekali jsme tam asi 4 hodiny – jednou na kapitána, podruhé až skončí oběd, potřetí na kapitána atd. Zde nám hodně pomohli kamarádi Bělorusové. Vhodné je mít s sebou již z domova předtištěný seznam účastníků se jmény a daty narození, včetně oblasti kam chcete vstoupit – ušetří to spoustu času a nervů! Pak jsme si ještě prožili malou aféru s OVIREM – řidič maršrutky nás tam s velkým přemlouváním zavezl (je to fakt velké město), na místě nám bylo řečeno, že máme smůlu a že razítko dostaneme v TYRNAUZ (registrace cizinců, OVIR – „cizinecká policie“). Na zpáteční cestě našeho řidiče bafly švestky a vzali mu papíry – takže atmosféra v maršutce na bodě mrazu, řidič jenom lomil rukama, Bělorusové radši spali a nám se opět třepaly prdélky... Až asi v 15.30 jsme odjeli do Těrskol – je to asi 120 km a cesta trvá asi 2h. Karakoram Highway je podle toho hovno – cesta po letošních povodních dopadla katastrofálně, takže se jezdí cestou necestou, ale jezdí se. Řidič to v baksanském údolí moc neznal a tak nás zavezl až pod Azau, byl navíc napruděný z těch papírů a tak po dlouhé hádce inkasoval 1300 RUR  za všechny a 3 Radky (Radegasty) k tomu, no comment... V Azau je pěkné místo na spaní, ale najít ho je umění, nám cestu ukázali zdejší pohraničníci (je to od dolní stanice lanovky směrem dolů k řece za „buňky“). Zde jsme se seznámili s Poláky, kteří nám pak další den pomohli s OVIREM. Konečně jsme byli na místě – uběhlo asi 3500 km a plné 4 dny. Hurá do hor !!!